Můj milý deníčku

Můj milý deníčku, dnes ti budu vyprávět, jak se ve mně něco zlomilo. 

Je 1. listopadu, půl jedenácté večer. Už je několik hodin tma, tak jak to v tomto nevlídném, ba přímo odpudivém měsíci bývá. Ale příběh, který se brzy dozvíš se začal odehrávat mnohem dříve. Vstal jsem kolem půl osmé, ostatně tak vstávám nejčastěji. Musím ti hned říct, že od probuzení jsem se necítil nejlépe za což můžeš tak trošku i ty, jelikož jsem na tobě usnul při zapisování včerejšího dne. Tys mi blokoval krční páteř a tužka vklíněná mezi matrace se mi vryla až pod kůži. O tom, že mi můj věrný přítel ohař Haryk v noci dvakrát přeběhl přes hlavu radši nemluvě. 

Jak jsi za ta léta mohl poznat, jsem věčný optimista, proto jsem si prokřupal páteř, otřel krev z boku a v naději, že když vykročím již z postele pravou nohou napřed, budu dnem proplouvat s úsměvem a lehkostí, jsem vyrazil. Ta lehkost s jakou se mi dostaly nohy nad hlavu po došlápnutí a uklouznutí v Harykově hromádce byla neskutečná. Nevím, zda mohu mluvit o štěstí, když jsem hlavou místo dlaždiček udeřil pouze do lehce polstrované hrany postele. Ani to mě však nemohlo zastavit v tažení dnem. 

Provedl jsem ranní očistu, ošetřil ona drobná zranění a pustil se do snídaně. Haryk po letech cvičení již zvládá přinést noviny z verandy do kuchyně a tak jsem si k jídlu mohl přečíst novinky ze světa i z domova. Ke snídani jako obvykle jím nějaké to ovoce, jogurt a různé zrní, jak já rád říkám. Dnes jsem po předešlých událostech tušil těžký den a proto jsem si chtěl ještě navrch přidat pár toastů se slaninou. Nebylo to správné rozhodnutí. Toustovač zřejmě otrávený mým zažitým jídelníčkem, nebo snad rozradostnělý, že se konečně opět zahřeje, zahřál se natolik, že z něj brzy šlehaly plameny do metrové výšky zapalujíc plastové náhražky květin zdobící kuchyni. Intuitivně jsem vytrhl kabel ze zásuvky a tím samým pohybem prohodil toustovač oknem, naneštěstí zavřeným, na dvorek. Leckoho by to už možná vystrašilo, ale já stále věřil v úspěšný den a neztrácel jsem na optimismu. Všechno zlé je přece pro něco dobré. Koneckonců to okno bylo již špinavé a aspoň jsem si ušetřil práci s jeho umýváním. 

V klidu jsem dosnídal, dočetl noviny a vyrazil s natěšeným Harykem na každodenní procházku. Bohužel, jak to tak touto dobou bývá, pršelo. Horší než déšť byl sílící vítr. Cestou jsem se stavil u sklenáře a objednal nové okno. Nad návrhem, že mi to už pozítří přijede sklenář vyměnit jsem mávl rukou, přece zvládnu vyměnit okno sám. Poté jsem spěchal domů, neboť jsem si uvědomil, že jsem prohozené okno nijak neutěsnil a tušil jsem neplechu. Nemýlil jsem se. Jal jsem se hadru a začal vysávat vodu. Než bylo hotovo, zvonil sklenářův rozvozce s novou skleněnou tabulí. V garáži jsem mohl započít s přípravou výměny. Dlátko, hořák, nůž, šroubovák, krabička s tmelem, hřebíčky, kladivo. Všechno na místě. Zbývá vysadit okno a uložit na pracovní stůl. Po krátkém a neúspěšném pátrání po štaflích, které má nejspíš ještě půjčené soused, jevila se jako problém výška umístění okna. Po krátké rozvaze jsem umístil na místo ohořelého toustovače zahradní stolek a na něj židli. S lehkostí kočky vyskočil jsem nahoru a okno vysadil. Dolů to šlo ještě snáz. Plastová židlička zřejmě pod náporem mojí váhy obohacené o pár kil rámu okna a vlivem povětrnostních podmínek neudržela nožičky ve standardní poloze a rozlomila se vedví. V tu chvíli mě napadlo, že v této poloze jsem již dnes jednou byl. Nyní však mé tělo padalo z větší výšky. Dopad nebyl nejpříjemnější. Cosi mě pálilo na pravém rameni. Hlavou jsem nemohl moc pohnout, proto pouze levá ruka ohmatala bolestivé místo a našla přímo viníka nehody. Pacička od židle koukala z obou stran ramene. Vyděšen jsem s kusem plastu pouze trhl. Poslední co jsem ucítil bylo, jak se něco ve mně zlomilo. 

Probudil jsem se až večer v nemocnici. Fáčem obalené rameno a hlava byly výsledkem mého optimismu. Ode dneška přehodnocuji svůj životní postoj, optimistou zůstávám pouze 11 měsíců v roce.