Vševědoucí

Ulice, kandelábr, tlampač, svítání,

vítejte v bláznově plkání.

Viděl jsem Mohameda vyprávěti Kristu,

že chtěl mu někdo udělati bystu.

Bláhový! Nevěda zákazu zobrazování

musel čelit biči, podlehl ukamenování.

Viděl jsem Krista plavat u dna,

Marie z toho byla velmi smutná.

Doufajíc v synovu výjimečnost

před sousedy upravila skutečnost.

Došel jsem až na Země konec,

čekal tam na mě malinkej Japonec.

Ať prý chvilku počkám, bude to síla,

ani se neuklonil a spolkla ho Godzila.

Pomáhal jsem Noemovi stavět vor,

nakonec jsem s sebou vzali i jeden mor.

Když prý všechno, tak se vším všudy,

střelného prachu aspoň tedy tři sudy.

Vím, jak to bylo s Adamem a Evou,

s jejich v slizkého hada důvěrou.

Skryt v houští, nebyl slyšet ani vidět,

Adam odskočil si, kousnut brečel, začal se stydět.

Byl jsem u narození pana prezidenta,

na to bys dneska už nesehnal producenta.

Doktor se radši opil už cestou,

tušil, že uvidí příšerku nehezkou.

To já nejvyššímu poradil objímat stromy,

lhát co to jde, vymýšlet pohromy.

Vím, jak to bylo s vejcem a slepicí,

i to, kolik toho máme společného s opicí.

Lidu sdělit to však jen a pouze může

nejvyšší představený naší zednářské lóže.

Už je světlo, hraje rozhlas, lampa zhasla,

radost mi dělá každá tvářička užaslá.

Lesní krimi

Bylo nebylo, svítilo sluníčko a ptactvo vyřvávalo na celé lesy. Krásného letního dne se rozhodli využít i tři téměř dospělí vlčí bratři. Byli trojčata, takže se prakticky nedalo je od sebe rozeznat, přesto jeden z nich, říkejme mu pracovně třeba Jednička, jelikož jeho jméno je foneticky nepřepsatelné, měl miniaturní poznávací znamení ve velmi, až extrémně, vysokém hlase. Dvojka s Trojkou byli tak nerozeznatelní, že s tím kolikrát i oni sami měli problém. Onoho rána vyrazili na pěší pochod, jehož cílem měla být zapomenutá mýtinka v jejich domovském lese, dosahujícího dnes již nepředstavitelných rozměrů. Cesta v takto příjemném počasí utíká rychle, ale zároveň si jí jde užívat každým krokem. O to více, když máte další pár nohou k dobru. Po dvou hodinkách si naši bratři dali menší občerstvovací přestávku u křišťálové studánky, ze které se mohli napít, kdyby ovšem neviděli žábu plovoucí na znak, která je od jejich úmyslu odradila. Proto se rozhodli si malinko zajít. O kousek dále věděli o čistém potůčku, který byl osvědčený a zdraví naprosto nezávadný. Zde se konečně občerstvovali lahodnou a svěží vodou. Přestávku ovšem překazilo poznání, že Jednička chybí. Vždyť šli celou dobu všichni společně. I když vlastně.. Dvojka byl zasažen lískovým ořechem do hlavy, od Veverky skutečně krásný hod. Důležité pro nás nyní je, že se ho Jednička rozhodl pomstít a vyrazil za Veverkou nesmyslně prchající po zemi. Ale to přece měla být otázka několika kroků, kde se tedy toulá? Dvojka s Trojkou na sebe nechápavě pohlédli. 

        Nyní se ale vraťme na začátek. Léto, sluníčko, naprosto jasná obloha a v kalendáři hlásili úplněk, to jsem předtím zapomněl napsat. Taktéž byl den, který si v kalendáři označila nejedna veverka. Na tento den připadalo výročí nalezení gigantického ořechu velikosti fotbalového míče. Letošní rok se ho všechny veverky z našeho lesa rozhodli oslavit na zapomenuté mýtince několik v našem lese. Tušíte správně, je to ta samá mýtinka, na kterou se vypravili naši vlčí bratři. Veverky se začali již od předchozího večera balit a šikovat k pochodu. Veverčí zvěd ale přinesl zprávu, že na tu samou mítinku mají v plánu vyrazit nějací vlci. Ano, sice jen tři, ale i tak váhově srovnatelní se stovkou veverek s ořechem na hřbetu. Vrchní veverčák nechal narychlo vypracovat plán zbavení se vlků. Využili taktického postavení studánky, prozíravě počítaje s vlčí touhou po občerstvení. Ještě za tmy vyrazil předvoj, v jehož středu mazala veverka Trefilka známá pro svojí přesnost metání ořechů na cíl. Po dosažení studánky bylo dalším krokem znečištění studánky. K tomu pomohla náhoda, když Trefilce vyklouzl ranní oříšek a zasáhl nic netušící žábu, oplachujíce si líce. Omráčenou slizkou zelenou potvoru plovoucí na hladině uznaly veverky za dostatečné znechucení a mohli se tedy přesunout na další stanoviště. Tím byl potůček tekoucí úzkou soutěskou končící strží. Ideální místo na past, tušily veverky. Pro jistotu chtěly ale vlky rozdělit a do soutěsky je nalákat rozděleně. Nechtěly je samozřejmě zabít, jenom pozdržet, aby to nestihli do půlnoci na mítinku a veverky nebyly při meetingu rušeny. Druhou stranu soutěsky bylo v plánu zasypat a vlci by tak cestou přes nebezpečnou strž ztratili mnoho času. Čas ubíhala vše šlo podle plánu. Trefilka dostala hlášení, když se vlci blížili k potůčku a vmetla ořech jednomu z nich to tváře. Sešplhala ze stromu s předpokladem, správným, že se za ní vydá pouze jeden vlk. Namířila si to směrem ke strži, kde se skály k sobě velmi přiblíží. Dvě skupiny veverek usazené na vrcholcích skal a připravené odjistit hromadu klestí k ucpání soutěsky netrpělivě vyčkávaly, kdy zahlédnou Trefilku uhánějící před vlkem. Už tu měla dávno být.. Ale ten vlk jí přece dohnat nemohl, vždycky si pomohla výskokem na strom a seskočením z jiného, byla v tom zkušená.. Kde se mohla stát chyba? 

         Dvojka s Trojkou začali pátrat po bratříčkovi. Čmuchali, čmuchali až najednou stopa zmizela. Přece nemohl vylézt na strom. Proti nim se objevil dav veverek, hledajíc Trefilku. Chvilka ticha. Najednou strašidelný řev! Vlci se otočili a doufali, že mají vlčí mlhu. Za hrozivého řevu se na ně valilo něco zeleného. Žáby! A jsou ozbrojený! Holé lebky, hole v prackách! Zastavily několik málo metrů před vlky. Žabák stojící v čele šiku začal obviňovat vlky z přepadení jeho syna. Dvojka s Trojkou pouze vyštěkli, že už tam tak plaval a otočili se na veverky. Těm nezbylo nic jiného než bojovat, nebo se přiznat i před vlky. Vysvětlily tedy žábám i vlkům, co se stalo a čekaly odplatu. Žabák ale nečekaně odhodil zbraň a se slzou v oku pravil, že jeho syn zmizel ve chvíli, kdy odešli vlci a bratranec, který ho našel, vyrazil hledat pomoc na vytažení a ošetření mladého žabáka. Tohle už vážně začíná být divné, nemyslíte děti? Může to znamenat, že všechna zvířátka mají společného nepřítele? 

         Den už byl dávno za svojí polovinou a večer se blížil. Zbývá už jen spojit síly a pokusit se hledat společně. V tom dorazila i hlavní skupina veverek. Po obeznámení situace sdělili zbytku pátracího komanda, že cestou nikoho nepotkali, tudíž se vyrazí hledat dál směrem k mýtince. Ve správnosti směru je utvrzovaly kousky oříšků, místy byly vlčí chlupy a v jednom místě i žabí sliz. Mají je všechny tři! Kdo ale? Jiné stopy nalezeny nebyly. Už je večer, tma, ale měsíc svítí tolik, že je krásně vidět. Trojka se zastavil a dal zbytku pokyn k tichu, něco slyší. Už to slyší i veverky. Zní to jako.. tupá cirkulárka? Kde by se tam asi tak.. Jednička! Tohle je hlas jedničky! Vlčí bratři rychle vyrazili kupředu za hlasem svého ztraceného bratříčka. Veverky je následovaly a cestou sbíraly malé a těžké předměty, které by se daly vrhat. I žáby se daly do pohybu a za zvuku zlostného kuňkání skákaly metr po metru vpřed. Náhle se před zvířátky otevřela mýtinka. Ta mýtinka, ke které vlci i veverky cílili. 

          To co viděli je šokovalo. Něco takového rozhodně nečekali. Uprostřed mítinky v kruhu tančily víly. A společně s nimi i naše ztracená zvířátka. Měsíc v úplňku jim taneční parket krásně osvětloval. V tom se před davem udýchaných zvířátek objevila víla s věnečkem uvinutým z kopretin a začala jim vše vysvětlovat. O tom, jak se dozvěděly, že jim chce někdo jít okupovat jejich mítinku. Jak ulovily vlka lovícího veverku ulovenou krátce poté. Cestou zpět se jim zželelo žabáka raněného kvůli malichernosti veverek a něco si uvědomily. Přiměly zvířátka se vzájemně omluvit a odpustit si, samy se taky omluvily a za odměnu zvířátka vzaly na to nejhezčí místo na světě. I víly pochopily, že si vlastně všechna ta zvířátka chtěla na mýtince užívat pozitivní energie a rozhodly se uspořádat společný večírek. Uvědomily si, že les je jejich stejně tak, jako vlků, veverek, žab a dalších obyvatel lesa. Lesa, který by se mohl stát kořistí jiných tvorů, přicházejících se zlými úmysly, kdyby zvířátka nedržela pohromadě. Tu noc udělali první významný krok ke spolupráci.

Zblázněná

Mám strach ze dvou věcí. Prvně se bojím toho, že se zblázním. Druhně něhně jemně toho, že už jsem se zbláznil, ale nepoznal jsem Hitlera, když vystupoval z tramvaje letící z Egypta. To vám mimochodom byla hrozná náhoda. On měl původně letět na holubovi do Madrásu a zpátky na tom samém holubovi přes Buenos Aires a Moskvu do Hamburku. Jenže ta žížala byla tak oslintaná, že nešla překousnout a tak se musel na háček napíchnout useknutej palec jakéhosi prasopsa. Víte komu se říká prasopes? Ale to teď vůbec nechci řešit, zajímá mě ten kamen, co leží uprostřed cesty. Nedá se přes něj přeleťet. Skoro se to povedlo slečně pečovatelce, ale v tom nejlepším si rozbila hlavu o futra a začala tak nadávat, až z toho omdlela. Dál už je to myslím celkem nejasné, takže to vezmu stručně. Vzal jsem jí klíče, oknem vyskočil na zahradu, v zahradní kůlně ukořistil nůžky a fajnový gumovky a když jsem se snažil přelézt přes plot, praskla mi guma od tepláků, tak jsem si šel pro nový prášky.

Pod dohledem

Šel, šel, zakop a spad, 

na zemi seděl hodinu snad.

Poté vstal, oprášil háv, 

lehce se ušklíbl, kolem něj dav.

Pozorován kráčí, kupředu vpřed, 

co pět kroků udělá dřep.

Lid si štěbetá, hovoří přes ruku, 

slyší pouze obrysy zvuku.

Druhý den zastavil, nemohl již dál,

 poklonil hlavou a stál.

„Hýbej se, udělej gesto“, 

křičí sborem celé město.

„Hleďte si svého, zůstávám stát“, 

o samotě nechá si zdát.

Probudit se v lese, moc by si přál,

 od všech čumilů co nejdál.

A tak si spí, ve středu řad, 

nakonec ve snu dobývá hrad.