Bylo nebylo, svítilo
sluníčko a ptactvo vyřvávalo na celé lesy. Krásného letního
dne se rozhodli využít i tři téměř dospělí vlčí bratři.
Byli trojčata, takže se prakticky nedalo je od sebe rozeznat,
přesto jeden z nich, říkejme mu pracovně třeba Jednička,
jelikož jeho jméno je foneticky nepřepsatelné, měl miniaturní
poznávací znamení ve velmi, až extrémně, vysokém hlase. Dvojka
s Trojkou byli tak nerozeznatelní, že s tím kolikrát i oni sami
měli problém. Onoho rána vyrazili na pěší pochod, jehož cílem
měla být zapomenutá mýtinka v jejich domovském lese,
dosahujícího dnes již nepředstavitelných rozměrů. Cesta v
takto příjemném počasí utíká rychle, ale zároveň si jí jde
užívat každým krokem. O to více, když máte další pár nohou
k dobru. Po dvou hodinkách si naši bratři dali menší
občerstvovací přestávku u křišťálové studánky, ze které se
mohli napít, kdyby ovšem neviděli žábu plovoucí na znak, která
je od jejich úmyslu odradila. Proto se rozhodli si malinko zajít. O
kousek dále věděli o čistém potůčku, který byl osvědčený a
zdraví naprosto nezávadný. Zde se konečně občerstvovali
lahodnou a svěží vodou. Přestávku ovšem překazilo poznání,
že Jednička chybí. Vždyť šli celou dobu všichni společně. I
když vlastně.. Dvojka byl zasažen lískovým ořechem do hlavy, od
Veverky skutečně krásný hod. Důležité pro nás nyní je, že
se ho Jednička rozhodl pomstít a vyrazil za Veverkou nesmyslně
prchající po zemi. Ale to přece měla být otázka několika
kroků, kde se tedy toulá? Dvojka s Trojkou na sebe nechápavě
pohlédli.
Nyní se ale vraťme na začátek. Léto, sluníčko,
naprosto jasná obloha a v kalendáři hlásili úplněk, to jsem
předtím zapomněl napsat. Taktéž byl den, který si v kalendáři
označila nejedna veverka. Na tento den připadalo výročí nalezení
gigantického ořechu velikosti fotbalového míče. Letošní rok se
ho všechny veverky z našeho lesa rozhodli oslavit na zapomenuté
mýtince několik v našem lese. Tušíte správně, je to ta samá
mýtinka, na kterou se vypravili naši vlčí bratři. Veverky se
začali již od předchozího večera balit a šikovat k pochodu.
Veverčí zvěd ale přinesl zprávu, že na tu samou mítinku mají
v plánu vyrazit nějací vlci. Ano, sice jen tři, ale i tak váhově
srovnatelní se stovkou veverek s ořechem na hřbetu. Vrchní
veverčák nechal narychlo vypracovat plán zbavení se vlků.
Využili taktického postavení studánky, prozíravě počítaje s
vlčí touhou po občerstvení. Ještě za tmy vyrazil předvoj, v
jehož středu mazala veverka Trefilka známá pro svojí přesnost
metání ořechů na cíl. Po dosažení studánky bylo dalším
krokem znečištění studánky. K tomu pomohla náhoda, když
Trefilce vyklouzl ranní oříšek a zasáhl nic netušící žábu,
oplachujíce si líce. Omráčenou slizkou zelenou potvoru plovoucí
na hladině uznaly veverky za dostatečné znechucení a mohli se tedy přesunout na další stanoviště. Tím byl potůček tekoucí
úzkou soutěskou končící strží. Ideální místo na past,
tušily veverky. Pro jistotu chtěly ale vlky rozdělit a do soutěsky
je nalákat rozděleně. Nechtěly je samozřejmě zabít, jenom
pozdržet, aby to nestihli do půlnoci na mítinku a veverky nebyly
při meetingu rušeny. Druhou stranu soutěsky bylo v plánu zasypat
a vlci by tak cestou přes nebezpečnou strž ztratili mnoho času.
Čas ubíhala vše šlo podle plánu. Trefilka dostala hlášení,
když se vlci blížili k potůčku a vmetla ořech jednomu z nich to
tváře. Sešplhala ze stromu s předpokladem, správným, že se za
ní vydá pouze jeden vlk. Namířila si to směrem ke strži, kde se
skály k sobě velmi přiblíží. Dvě skupiny veverek usazené na
vrcholcích skal a připravené odjistit hromadu klestí k ucpání
soutěsky netrpělivě vyčkávaly, kdy zahlédnou Trefilku uhánějící
před vlkem. Už tu měla dávno být.. Ale ten vlk jí přece dohnat
nemohl, vždycky si pomohla výskokem na strom a seskočením z
jiného, byla v tom zkušená.. Kde se mohla stát chyba?
Dvojka s
Trojkou začali pátrat po bratříčkovi. Čmuchali, čmuchali až
najednou stopa zmizela. Přece nemohl vylézt na strom. Proti nim se
objevil dav veverek, hledajíc Trefilku. Chvilka ticha. Najednou
strašidelný řev! Vlci se otočili a doufali, že mají vlčí
mlhu. Za hrozivého řevu se na ně valilo něco zeleného. Žáby! A
jsou ozbrojený! Holé lebky, hole v prackách! Zastavily několik
málo metrů před vlky. Žabák stojící v čele šiku začal
obviňovat vlky z přepadení jeho syna. Dvojka s Trojkou pouze
vyštěkli, že už tam tak plaval a otočili se na veverky. Těm
nezbylo nic jiného než bojovat, nebo se přiznat i před vlky.
Vysvětlily tedy žábám i vlkům, co se stalo a čekaly odplatu.
Žabák ale nečekaně odhodil zbraň a se slzou v oku pravil, že
jeho syn zmizel ve chvíli, kdy odešli vlci a bratranec, který ho
našel, vyrazil hledat pomoc na vytažení a ošetření mladého
žabáka. Tohle už vážně začíná být divné, nemyslíte děti?
Může to znamenat, že všechna zvířátka mají společného
nepřítele?
Den už byl dávno za svojí polovinou a večer se
blížil. Zbývá už jen spojit síly a pokusit se hledat společně.
V tom dorazila i hlavní skupina veverek. Po obeznámení situace
sdělili zbytku pátracího komanda, že cestou nikoho nepotkali,
tudíž se vyrazí hledat dál směrem k mýtince. Ve správnosti
směru je utvrzovaly kousky oříšků, místy byly vlčí chlupy a v
jednom místě i žabí sliz. Mají je všechny tři! Kdo ale? Jiné
stopy nalezeny nebyly. Už je večer, tma, ale měsíc svítí tolik,
že je krásně vidět. Trojka se zastavil a dal zbytku pokyn k
tichu, něco slyší. Už to slyší i veverky. Zní to jako.. tupá
cirkulárka? Kde by se tam asi tak.. Jednička! Tohle je hlas
jedničky! Vlčí bratři rychle vyrazili kupředu za hlasem svého
ztraceného bratříčka. Veverky je následovaly a cestou sbíraly
malé a těžké předměty, které by se daly vrhat. I žáby se
daly do pohybu a za zvuku zlostného kuňkání skákaly metr po
metru vpřed. Náhle se před zvířátky otevřela mýtinka. Ta
mýtinka, ke které vlci i veverky cílili.
To co viděli je
šokovalo. Něco takového rozhodně nečekali. Uprostřed mítinky v
kruhu tančily víly. A společně s nimi i naše ztracená zvířátka.
Měsíc v úplňku jim taneční parket krásně osvětloval. V tom
se před davem udýchaných zvířátek objevila víla s věnečkem
uvinutým z kopretin a začala jim vše vysvětlovat. O tom, jak se
dozvěděly, že jim chce někdo jít okupovat jejich mítinku. Jak
ulovily vlka lovícího veverku ulovenou krátce poté. Cestou zpět
se jim zželelo žabáka raněného kvůli malichernosti veverek a
něco si uvědomily. Přiměly zvířátka se vzájemně omluvit a
odpustit si, samy se taky omluvily a za odměnu zvířátka vzaly na to
nejhezčí místo na světě. I víly pochopily, že si vlastně
všechna ta zvířátka chtěla na mýtince užívat pozitivní
energie a rozhodly se uspořádat společný večírek. Uvědomily
si, že les je jejich stejně tak, jako vlků, veverek, žab a
dalších obyvatel lesa. Lesa, který by se mohl stát kořistí
jiných tvorů, přicházejících se zlými úmysly, kdyby zvířátka
nedržela pohromadě. Tu noc udělali první významný krok ke
spolupráci.
Žádné komentáře:
Okomentovat